V poslední době mám jeden velmi silný pocit. Když otevřu LinkedIn, čtu blogy nebo sleduju diskuze o HR, jako by se z toho stal sport v tom, kdo líp popíše, jak je HR nekompetentní, jak neodpovídá kandidátům, jak kazí candidate experience. A ano – některé kritiky jsou oprávněné a důležité. I HR má co zlepšovat. Ale… není už trochu zvláštní, že se v tomhle jednostranném pohledu zcela ztrácí druhá strana příběhu?

Kde je diskuze o tom, že:

• kandidát nepřijde na domluvený pohovor – bez omluvy, bez zprávy, prostě ticho?

• lidé si domlouvají pohovory jen proto, aby si „zjistili svou cenu na trhu“?

• když dostanou nabídku, přestanou komunikovat, nebo ještě lépe – podepíšou smlouvu a pak se na nástup prostě neukážou?

• někteří kandidáti nereagují celé dny, týdny – a pak se diví, že pozice už není aktuální?

Z nějakého důvodu se o těchto věcech skoro nemluví. V HR komunitě se předháníme v tom, kdo má lepší feedback loop, kdo dává rychlejší odpovědi, kdo víc „naslouchá“ kandidátům. Ale nikde nečtu o tom, že by někdo řekl: „Hele, a co respekt k nám?“

Protože pravda je taková: HR není výkladní skříň. Jsme lidé. Profesionálové. S odpovědností, ale i s limity.

Chceme být féroví. Ale férovost musí fungovat oběma směry. Candidate experience má smysl jen tehdy, když se staví na vzájemném respektu – ne na jednostranném očekávání, že „HR se musí snažit a já si vybírám“.

Drahá HR komunito, jak to máte vy?

Zažíváte to taky? Připadá vám, že jakákoli zmínka o tom, že kandidát selhal, je tak trochu tabu? Přitom zodpovědnost není jen na jedné straně.

Nechci zlehčovat chyby HR. Ale ráda bych otevřela diskuzi, ve které se uzná, že respekt k práci druhého je základ. A že HR si ho zaslouží stejně jako každý jiný profesionál.

Těším se na vaše názory. Třeba se konečně začneme bavit o obou stranách mince.